CO MĚ NAUČILA DOMÁCÍ ŠKOLA (2. část)

K první části tohoto příběhu se dostanete kliknutím na tento odkaz: CO MĚ NAUČILA DOMÁCÍ ŠKOLA (1. část).

OVĚŘENÍ ZNALOSTÍ: od plastelínové sopky po malou maturitu

A psali jste písemky? Dala vám někdy mamka pětku?

Když se lidé takto ptají, nedokážu se ubránit úsměvu. Ne proto, že by mi podobné otázky připadaly podivné. Spíš ve mně vyvolávají živé vzpomínky na náš malý a krásně neobyčejný svět domácího vzdělávání.

Naše škola měla úplně jiný rytmus, než je běžné. Místo nečekaného zkoušení před tabulí či písemek „přepadovek“ jsme měsíc co měsíc pro rodiče pořádaly prezentaci toho, co nás zaujalo nejvíce. Jak to probíhalo? Každá z nás si připravila několik výstupů a zpracovala je uměleckou formou (divadlo, píseň, báseň, výtvarné dílo). Postavily jsme ze židlí a dek pódium se zákulisím pro nás účinkující a hlediště pro rodiče. Zbývalo zvolit moderátorku a prezentace mohla začít. Dodnes si pamatuju, jak moje mladší ségra vyrobila obří sopku z plastelíny, kterou při svém vystoupení rozřízla a nadšeně nám vysvětlovala, jak funguje. Nejde zapomenout ani na nejrozkošnější výstup všech výstupů, při kterém z úst nejmladší zaznělo dlouhé ,,rrrrr“, které se zrovna naučila říkat.

Ale pozor! To, že jsme přes rok nedostávaly žádné známky, neznamená, že jsme byly osvobozené od testů. Troufám si tvrdit, že zkoušky, které nás jednou až dvakrát ročně čekaly na Slovensku, byly mnohem náročnější než běžné testy a zkoušení ve škole. V sedmé třídě jsem se při nich celkem zapotila. Představte si tento scénář: během jednoho až dvou týdnů prověří cizí učitelé formou rozsáhlých písemek a ústního zkoušení vaše znalosti z každého předmětu za poslední pololetí. Například o takovém zkoušení z fyziky se mi doteď zdávají sny. Stojím před tabulí a pan učitel matfyzák listuje tlustou učebnicí a vyptává se na úplně všechno. Nevyhnula jsem se ani komisionální zkoušce, a to v případě angličtiny.

Bylo to jako taková malá maturita provázená úměrným stresem. Zpětně to ale hodnotím velmi dobře. Když jsem nastoupila na vysokou, cítila jsem se jako v době domácí školy. Vyhovoval mi systém střídání semestru a zkouškového období. Zkoušky zahrnovaly rozsáhlé učivo, takže jsem musela rozumět souvislostem a učit se komplexně. Stejně jako v domácí škole. V osmé a deváté třídě (to jsem už chodila do klasické školy) a později na gymnáziu jsem byla testovaná a zkoušená mnohem častěji a z méně učiva. Sice tak pro mě bylo jednodušší získat lepší známky, ale určitě ne lepší přehled.

Netušila jsem, co to jsou taháky. Jak bych také mohla podvádět při tak obsáhlých zkouškách? Buď jste připravení, anebo ne. Věděla jsem, co mě čeká, a bylo mi jasné, že mi nikdo nepomůže. To já budu vyplňovat písemky a odpovídat na dotazy. Nemohla jsem se schovávat v davu. Díky tomu jsem získala pocit zodpovědnosti za své vzdělání. Když jsem se doma učila něco nového, nešla jsem dál, dokud jsem to opravdu nepochopila. To o gymplu bohužel říct nemůžu.

SOCIALIZACE: (ne)zdolatelná výzva (ne)obyčejných domškoláků

Nejčastějším argumentem proti domácímu vzdělávání je nedostatečná socializace. Myslím, že to byla také jediná nezvládnutá věc v našem neobvyklém případě. Proč neobvyklém? Lišili jsme se v až moc věcech najednou, a tak jsme vyčnívali a působili divně:

Jsme jedny z prvních dětí v České republice, které absolvovaly domácí vzdělávání. Představte si rok 2001. Byla jiná doba. O možnostech dnešních domškoláků se nám ani nezdálo. Neznali jsme nikoho, kdo má podobný životní styl jako my. Neexistovaly žádné sociální sítě ani komunitní školy. S touto formou vzdělávání se tehdy u nás zkrátka vůbec nepočítalo. Byli jsme spíše z nižší ekonomické vrstvy, takže jsme si nemohli dovolit ani to málo, co bylo tehdy dostupné.

Přistěhovali jsme se ze Slovenska. V Čechách jsme neměli žádné příbuzné ani přátelé. Znatelně jsme cítili rozdíl mezi českou a slovenskou mentalitou venkovských lidí. To se odráželo hlavně v oblasti zvyků a náboženství. Jsme temperamentní, živí, hlasití, přátelští, všechny objímáme a líbáme. Když se přistěhuje nový soused, běžíme za ním se slivovicí a vajíčky. Byli jsme překvapení, že ne všude to tak funguje.

Pocházím z věřící rodiny. Na Slovensku tehdy bylo (a je) mnohem větší procento věřících. Kdo tam nechodil do kostela, byl podobně divný jako ten, kdo tady do kostela chodil. Živě si pamatuju své rozčarování a nechápavou otázku na první mši v českém kostele: Kde všichni jsou? Navíc jsme nebyli řadoví věřící. Můj taťka je jáhen (nižší stupeň kněžství v katolické církvi), a tak jsme bydleli na faře. Ateističtí lidé kolem nás měli úplně zkreslené představy o tom, kdo jsme a čemu věříme. Jejich předsudky byly umocněné také tím, že jsme mnohočlenná rodina.

Vzpomínám na výhružky souseda, že nás všechny vystřílí. Na počůraný míč na dětském hřišti. Na úšklebky, odvrácené pohledy i neopětované pozdravy. Na ošklivé pomluvy, kvůli kterým mamka v prvních letech proplakala dost nocí. Cítili jsme se nepřijatí a zaškatulkovaní pro naši jinakost. Pokud se bavíme o opravdových přátelích, tak jsme krom jedné milé rodinky, která bydlela v sousední vesnici, neměli nikoho. Mou jedinou kamarádkou z dětství byla o čtyři roky mladší Janička. Od mala jsme sice se ségrami chodily do ZUŠ, ale spolužáky z dramaťáku či výtvarky, se kterými jsme se jednou týdně sotva pozdravili, nemůžu považovat za přátele. V zimě jsme vždy jezdili na týden na hory s partou několika rodin. Pouze tam jsem se v době domácí školy potkávala s vrstevníky, kteří mě mezi sebe brali. Nemám žádné vzpomínky ze školních výletů a dětských táborů. Představte si, jak asi vypadal můj závistivý pohled, když jsem jednou za rok na horách poslouchala zážitky svých pár kamarádů.

Strašně mi chyběla parta vrstevníků. Toužila jsem někam patřit, ale cítila jsem, že nikam krom své nejbližší rodiny nepatřím. Jako bych žila v nějaké uzavřené bublině, která je od vnějšího světa oddělená hlubokou propastí. I přesto jsem ale nechtěla skončit s domácím vzděláváním. Nedokážu posoudit, jestli to bylo kvůli strachu z něčeho nového a nikdy nepoznaného anebo kvůli tomu, že jsem byla šťastná a spokojená doma. Myslím ale, že na obou důvodech bude kus pravdy.

Každopádně, když jsem nastoupila do osmé třídy maloměstské základní školy, bylo to pro mě velmi těžké. V něčem jsem si připadala jak mimozemšťan, který zrovna přistál na nově objevené planetě. Byla jsem překvapená například z toho, že si holky povídaly, co zažily včera. Nikdy jsem nemusela nikomu vyprávět, co jsem zažila, protože jsme se ségrami u všeho byly spolu.

Srážka s realitou byla tvrdá, ale zvládla jsem to. Brzy jsem se dostala na gymnázium do většího města, ve kterém jsem pokračovala ve studiu na univerzitě a našla v něm nový domov. Tím začala nová kapitola mého života. Navázala jsem hromadu krásných a hlubokých přátelství. Potkala jsem svou spřízněnou duši, mého milovaného muže, se kterým máme dvě úžasné děti. Život je před námi a naše sny se postupně mění v realitu.

DOMÁCÍ ŠKOLA A MOJE DĚTI: ze školní lavice do dodávky

Plánujete učit doma svoje děti?

Moc bych si to přála. Jsem přesvědčená, že mi domácí škola dala do života mnohem víc, než si zasloužím. Ze srdce děkuji svým rodičům za vše, co obětovali pro to, abych se mohla stát samostatným a zodpovědným člověkem, který má aktivní přístup ke svému životu. Nebojí se naslouchat sám sobě. Ví, co chce a jde si za tím. Je si vědom své hodnoty, která není závislá na uznání od ostatních, ani na tom, co dosáhne nebo co podělá. Nebojí se dělat chyby a nemá strach z nových výzev. To samé přeji i svým dětem a jsem přesvědčená, že domácí škola jim v tom může pomoct.

Otázkou však je: myslí si to i můj muž a naše děti? Domácí vzdělávání je životní styl, který ovlivní chod celé rodiny. Proto je podle mě naprosto zásadní, aby byli všichni členové pro. S mým manželem cítíme touhu žít jinak, než je běžné. Když sníme o naši budoucnosti, vidíme se v dodávce někde na kraji světa. Objevujeme nepoznané krásy, potulujeme se po opuštěných místech a nikam nespěcháme. Líbí se nám tam? Nic nám nebrání zůstat déle. Neuhání nás totiž žádný šéf ani třídní učitelé našich dětí. Můžeme pracovat odkudkoli a vzdělávat děti kdekoli. Vydělává nám to, co nás baví a co nás naplňuje. Naše děti vidí rodiče, kteří milují svůj život, a své štěstí a energii posílají dál všem, kteří to potřebují.

Cítím obrovskou vděčnost za vše, co mi umožňuje doba, ve které žiju a místo, kde žiju. Mám například na rozdíl od mých rodičů mnohem více možností. Ne každý měl a má to štěstí, že by si mohl dovolit přemýšlet nad tím, jak by rád žil, a potom to také uskutečňovat. O to větší zodpovědnost za svůj život cítím. Připadalo by mi bláhové promarnit možnosti, které se mi nabízí a kterým jen stačí říct své ano. Myslím, že mi domácí škola pomohla pochopit, že to ano opravdu říct můžu. A víte co? Můžete ho říct taky. Je jedno, jestli domácí škole nebo svým jiným snům.

Není to ale jen tak. Splněné sny, to je dřina, která vyžaduje aktivní přístup k životu. Je skvělé dovolit si snít, ještě lepší je rozhodnout se za svými sny jít, ale to nejdůležitější je na své cestě vytrvat a neleknout se první větší překážky, která se naskytne. O domácí škole sním už dlouho. Jestli někdy budu učit děti doma, nevím. Každopádně udělám vše pro to, aby to bylo možné. Mou největší výhodou je, že mám osobní zkušenost s domácím vzděláváním a že jsem vystudovaná učitelka. Vím, jak podpořit pozitiva domácího vzdělávání a jak předcházet negativům. Mám několikaleté zkušenosti s individuálním doučováním, s vedením sboru a školní kapely, vyzkoušela jsem si učit na různých základních i středních školách. Byla jsem třídní. Seděla jsem u maturit. Učila jsem děti i dospělé.

To však není záruka funkčního a kvalitního domácího vzdělávání. Je potřeba mít dobře promyšlený plán. A tak jsem další nezbytné kroky pro to, abych mohla učit své děti doma, začala podnikat dva roky před plánovaným koncem rodičovské dovolené.

Otázky, na které by si měl odpovědět každý, kdo uvažuje o domácím vzdělávání:

1. PROČ TO CHCI? SHODNEME SE NA TOM S PATNEREM/PARTNERKOU? Mít své proč je podle mě velmi důležité. To totiž člověka drží v dobách krizí a neúspěchu. Pro mě osobně je shoda nás, partnerů, naprosto zásadní. Popravdě si nedovedu představit, že je domácí škola jen mým projektem.

2. ZVLÁDNEME TO Z HLEDISKA FINANČNÍHO, ČASOVÉHO A NAŠÍ ENERGIE? Tento bod je pro mě největší výzvou. Skloubit práci, domácí školu, běžný chod domácnosti a zájmy a přitom mít dostatek peněz, času i energie je velmi náročné. Nanečisto jsem si to vyzkoušela v posledním půlroce, kdy jsem měla obě děti téměř nonstop doma. Budovala jsem projekt Tady je uklizeno úplně od nuly, starala jsem se o domácnost a o víkendech jsme cestovali. Nebudu vám lhát, jsem vyřízená. Proto jsme se manželem i dětmi domluvili, že tento rok využijeme školku, aby nám vznikl prostor připravit vše na to, abychom příští září byli schopní domácí školu zvládnout.

3. JAK TO FUNGUJE PRÁVNĚ? Každá země má své zákony pro domácí vzdělávání. Je dobré se v nich včas zorientovat.

4. JSME KOMPETENTNÍ UČIT DĚTI DOMA? Tato otázka směřuje k upřímnému zamyšlení se nad sebou samým. Mám přehled v oborech vzdělávání? Jaké jsou moje kompetence v oblasti pedagogiky, psychologie a didaktiky? Mám dostatečné organizační a komunikativní schopnosti?

5. JAK TO BUDE FUNGOVAT Z PEDAGOGICKÉHO HLEDISKA? Rodiče, kteří plánují domácí vzdělávání, by si měli ujasnit například cíle výuky a její obsah. Jaké budou používat výukové metody a formy. Jak si výuku zorganizují. Jaké výukové materiály zvolí. A jak budou hodnotit.

6. JAK BUDU SVÉ DĚTI SOCIALIZOVAT? Socializace je velmi důležitým aspektem, kterému je potřeba věnovat plnou pozornost. Existuje několik způsobů, jak zajistit, aby děti měly dostatek příležitostí k sociální interakci a rozvoji sociálních dovedností: komunitní školy, místní domškolácké skupiny, sportovní a kulturní aktivity, kurzy a lekce, knihovny a muzea, online komunity, dobrovolnictví, výlety a exkurze, virální učebny a online třídy, rodinná setkání, církevní společenství…

7. JAK SI ZAJISTÍME PODPORU Z VNĚJŠKU? Komunita podobně smýšlejících lidí, podpora rodiny či spolupráce s odborníky, to vše může rodinám na domácím vzdělávání pomoct kvést.

Jste to právě vy, kteří chcete učit své děti doma? Ráda bych vás ujistila, že vůbec nevadí, pokud zjistíte, že v něčem tápete. To není překážka. Překážkou by bylo, kdybyste zůstali stát na místě. Pokud se však rozhodnete na sobě pracovat a posouvat se vpřed, věřte, že tuto výzvu zdoláte. Nečekejte na dokonalost a nebojte se chyb, ale pusťte se do toho naplno a vytrvejte.

V dnešní době již existují i průvodci alternativním vzděláváním, jako je například Lucie Angerová, která se mnou natočila rozhovor. Můžete se na něj podívat kliknutím na tento odkaz: Rozhovor s dospělou domškolačkou.

DOMÁCÍ ŠKOLA A PROJEKT TADY JE UKLIZENO: klíče k aktivnímu přístupu

Možná se na první pohled může zdát, že domácí škola nesouvisí s mým projektem. Opak je však pravdou. Souvisí spolu velmi úzce. A jak? Hlavně v přístupu k životu, který není pasivní, ale aktivní. Člověk s pasivním přístupem není zvyklý pravidelně se zamýšlet nad tím, kdo je, co chce a kam směřuje. Do svého života bezmyšlenkovitě pouští vše, co do něj přichází. Člověk s aktivním přístupem sám rozhoduje nejen o tom, co do svého života pustí a co ne, ale i o tom, čím se aktivně obklopí. Domácí škola mě vedla k aktivnímu přístupu k životu a k zodpovědnosti za něj skrze vzdělávání. Cílem projektu Tady je uklizeno je to samé, ale skrze úklid vnějšího světa.

Když jsem nastoupila na mateřskou, jako bych znovu objevila zapomenutý pocit svobody, který jsem běžně cítila v době domácí školy. Do mého života se vrátila radost z práce, kreativita a motivace. Uvědomila jsem si, jak moc mě ovlivňoval stres, který jsem zažívala ve škole a později v zaměstnání. Už mě nebrzdila kupa nesmyslných požadavků a instrukcí. Konečně jsem měla prostor odpovědět si na ty nejdůležitější otázky. Kdo jsem? Jaké jsou moje přednosti a slabosti? Které potřeby jsou pro mě důležité? Kde jsou moje hranice? Jaké mám vize se svým životem? K jakému cíli chci dojít? A nakonec: Jak to udělám?

Zrodila se ve mně myšlenka, že chci podnikat. Zjistila jsem, že mě děsí představa klasického pracovního týdne rodiny: osmihodinová pracovní doba, škola, kroužky, domácí úkoly, povinnosti v domácnosti a to vše pořád dokola, dokud se konečně nedočkáme dovolené. Toužím po větší volnosti. To rozhodně neznamená, že bych se nejraději vyhnula povinnostem a práci. Přišla jsem na to, že povinnosti dokážu brát jako radost, když k tomu mám dobré podmínky. To pro mě konkrétně znamená, že mi nikdo nediktuje, co, kdy, kde a jak mám dělat. Čím větší svobodu cítím, tím výkonnější a efektivnější jsem.

,,Potřebuju někoho, kdo by mi zadával úkoly. Umím je plnit na jedničku. Když se ale ocitnu sama ve svém chaosu, nevím, co mám dělat, nevím, kde mám začít,“ svěřila se mi jedna klientka při osobní organizaci domácnosti. Nad jejími slovy jsem dlouho přemýšlela. Uvědomila jsem si, že její situace není ojedinělá. Velká část naší společnosti je zvyklá plnit úkoly, které nám zadává někdo z vnějšku. Dostáváme je naporcované na stravitelná sousta a nemusíme o nich přemýšlet. Naší motivací jsou pomyslné jedničky (úspěch, pochvala, společenské uznání atd.) a když je nedostaneme, cítíme se bezvýznamní. Proč to tak je? Určitě v naší společnosti stále doznívá vliv komunistického režimu. Každý z nás je také hluboce poznamenán svou výchovou. Ale co s tím, když je v tom člověk nespokojený?

Z mé klientky jsem cítila frustraci a bezradnost. Uvědomila jsem si, že pokud ji uklidím domov já, její problém se nevyřeší. Měla bych ji spíš ukázat, jak má zadávat úkoly sama sobě podle toho, kdo je a co chce tak, aby se cítila šťastně a spokojeně. A to je jedna ze základních myšlenek projektu Tady je uklizeno. Pomáhám lidem, kteří se cítí zahlcení, najít cestu k sobě samým skrze úklid. A pak jim ukazuju, jak si v životě vytvořit řád, který přináší svobodu. Zajímá vás víc? Přečtěte si můj příběh. Kde jsem se to naučila? Jsem přesvědčená, že mi pevné základy dala právě domácí škola.

Naučím to i vás. Ukážu vám, jak poznat lépe sám/a sebe skrze první a nejdůležitější uklízecí fázi: třídění. Uvidíte, že když nebudete zahlcení věcmi, zjistíte, že je v životě mnoho toho, co nemusíte a ještě víc toho, co můžete. Jak na to, aby mělo třídění viditelné výsledky? To se dozvíte v mém e-booku Obklopte se tím, co milujete aneb 4 kroky na cestě od třídění věcí k životu, jaký chcete. Těším se na vás také na mém Instagramu, případně na Facebooku. Čeká tam na vás kupa inspirativních tipů, jak porazit zahlcení a najít radost.

Anna Kamenická

Mou specializací a zároveň srdeční záležitostí je úklid, proměna chaosu v řád. Pomáhám lidem, kteří se cítí zahlcení, najít cestu k sobě samým skrze proměny jejich domovů. Ukazuju jim, jak vytvořit praktický a dlouhodobě funkční systém přinášející svobodu, klid a radost. Poskládejte si (nejen) své oblečení tak, abyste už nikdy nemuseli rovnat svou skříň. Přidejte se do online kurzu SLOŽ TO.

Více o mně si můžete přečíst v mém příběhu.